02 - Vysvětlení
11. 11. 2013
„Aoi je ráno.“snažím se vzbudit sestru. Cosi nesrozumitelně vrčí a odmítá vylézt.
„Opravdu ti nerozumím, když mluvíš k tomu polštáři.“povzdechnu si. Nadzvedne hlavu a podívá se na mě.
„Závěsy.“zasténá a ukáže na okno, kterým dovnitř svítí slunce. Zatáhnu jí je.
„Máš si je zatahovat večer.“pokárám ji a odejdu. Sice hrozí nebezpečí, že nevyleze, ale snad se to nestane. Za chvíli dojde do kuchyně a zhroutí se ke snídani.
„Děje se něco?“nevydrží to, když už asi po sté zvednu hlavu od jablečného štrůdlu. Zavrtím hlavou a jím dál.
„Taki! Co je?“zeptá se znovu, protože stále koukám z okna.
„Vůbec nic. Jen mám dojem, že se něco stane.“
„Ten já mám každý den.“mávne nad tím rukou. Nejspíš má pravdu. Sotva stihneme dojíst, když se rozezní zvonek. Aoi se zvedne a jde otevřít, zatímco já sklízím nádobí.
„Taki to je Yuki. Už bysme mělí jít.“zavolá Aoi.
„Hned!“křiknu zpátky a zavřu myčku. Poté popadnu svoji a sestřinu tašku a jdu za nimi. Aoi si s poděkováním tašku vezme a vyrazíme do ne o moc hezčího dne jako včera. Skoro před školou mě něco srazí, že slítnu na zem.
„Taki, jsi v pohodě?“strachuje se Yuki. Vyškrábu se na nohy a rozhlížím se co to bylo.
„Nic tu není.“nechápavě zamrkám. Aoi se smíchy drží za břicho.
„Ty jsi pako. Začínáš být jako máma. No jo geny se nezapřou.“směje se. Seknu po ní pohledem a opráším se.
„Jako bych za to mohla. A náhodou mě něco srazilo.“ohradím se dotčeně.
„Jo neexistující poryv větru.“kývne ironicky. Přestanu to řešit. Stejně by to nemělo smysl, protože tady doopravdy nic není. Zalezeme do školy a zahučíme na svá místa ve třídě. První hodina, druhá hodina, třetí hodina a já mám pořád pocit, že se mi něco mrcasí pod košilí od uniformy.
„Slečno Erufu je vám něco?“zeptá se mě ve čtvrté hodině učitel, který už nevydržel pohled na mě jak něco honím.
„Vůbec ne.“odpoví Aoi.
„Já myslel vaší sestru.“řekne netrpělivě.
„Promiňte, není mi dobře. Mohla bych si zajít na toaletu?“otáži se s mírně utrápeným a hraným úsměvem. Učitel kývne a tak vyběhnu přímo na záchody. Rozepnu si košili a vysypu z ní... malou tmavě modrou kuličku s o něco světlejšíma očima.
„Taki učitel mě poslal za tebou.“vejde Aoi. Zůstane zaraženě hledět na mě jak s rozepnutou košilí civím na tu modrou kouli.
„Prosímtě můžeš mi říct co děláš?“zeptá se. Zapnu si košili a ukážu na to modré. Přejde ke mně a se zájmem si to začne prohlížet. Teprve teď si asi všimla že to má oči.
„Ooo, zajímavé.“pronese, když to mrkne a začne poskakovat. Podívá se na mě a ztuhne. Koukám na to s otevřenou pusou naprosto uchvácena.
„Taki, máš v očích hvězdičky.“upozorní mě. Protáhnu pusu do širokého úsměvu a popadnu to stvořeníčko do rukou.
„Ten je taaaaaak roztomilí. Můžu si ho nechat?“otočím se na ni. Aoi couvne.
„To se ptáš mě? Konec konců starší si tu ty.“řekne. Úsměv se mi rozzáří ještě víc a to stvořeníčko si posadím na rameno. Spokojeně broukne a natiskne se mi na krk. Je heboučké. Vrátíme se do třídy a přetrpíme zbytek vyučování.
„Yuki dnes končila dřív?“zeptám se.
„Jo o dvě hodiny.“kývne Aoi.
„Heeee? To není fér.“ Aoi se zasměje. Vydáme se domů a asi v polovině cesty zaslechneme volání.
„Cae! Cae kde jsi?“ Vypadá to na dva lidi. Ještě kousek popojdeme a uvidíme dva kluky, tak v našem věku a taky dvojčata Mají delší hnědé vlasy a hnědé oči. Stvořeníčko na mém rameni začne znovu poskakovat.
„Kde sakra je? Hledáme ho už půl dne.“povzdechne si jeden z nich.
„Minoru ty si nemáš co stěžovat. Kdybys jím neházel tak se to nestalo.“povzdechne si ten druhý.
„Copak já za to můžu?“ohradí se.
„Hodil jsi jím po tom muži s tou podivnou zbraní. Ještě k tomu jsi minul a trefil nějakou dívku.“připomene mu. Takže ten tvoreček opravdu patří jim.
„Hledáte tohle?“dojdu k nim a ukážu na kuličku.
„Cae.“vydechne úlevně ten co toho druhého poučoval. Cae chvilku spočívá na mém rameni a pak přeskočí za tím klukem. Teprve teď z blýzka si všimnu, že jeden má tmavší oči než ten druhý.
„Děkuji moc. A omlouvám se za bratra, že tě předtím Caem srazil.“usměje se na mě. Mávnu nad tím rukou.
„To nic, ale co to je? Je to nadmíru roztomilé.“ukážu na Caeho jak ho nazývali.
„Je to Dairiseki. Tvoreček z našeho světa. Jmenuje se Caeruleas.“oznámí mi. Fakt, že řekl z našeho světa ignoruji.
„Caeruleas? Krásné jméno.“usměji se.
„Jak to jméno můžeš vyslovit?“zeptají se mě svorně Aoi s tím druhým.
„Normálně. Není na tom nic těžkého.“pokrčím rameny.
„Já jsem Taki a to je moje sestra Aoi.“napadne mě, že bychom se mohli představit.
„Těší mě. Já jsem Raven a tamto je můj bratr Minoru.“
"A vůbec předtím jsi řekl 'Z našeho světa' jak si to myslel?"zeptá se Aoi. Ti dva se po sobě podívají a Minoru zasténá.
"No ano."povzdechnou si svorně.
"Nemohli bychom si promluvit někde v soukromí?"zeptá se Minoru a rozhlédne se po parku plném lidí. Kývnu a se setrou je zavedeme k nám.
"Takže?"podíváme se na ně u stolu přes hrnek horkého kakaa. Sice je vedro jak v peci, ale kakao je kakao. Oba se na sebe rozpačitě podívají.
"Začni."pobídne Raven bratra. Ten škodolibě zavrtí hlavou a s blahem v očích popíjí kakao.
"Ty ses prořekl, ty jim to vysvětli."usměje se na něj a dál se věnuje hrnku, který je skoro prázdný.
"Noo... Jak začít... Víte..."rozpačitě se podrbe ve vlasech. S Aoi svorně povytáhneme obočí.
"Já i Minoru pocházíme z jiné dimenze. Ze světa elfů, magie, draků, jednorožců, trpaslíků, stvořeníček jako je Cae, pochodujících kamenů a plno dalšího. Objevila se u nás mezidimenzionální brána a my jí prošli sem."vysvětlí. Koukáme na něho dost nevěřícně. Nevím jestli mu mám věři, ale zase na druhou stranu Caeruleas vypadá opravdově.
"Aha a vy jste co?"zeptá se Aoi. No vida to by mě taky zajímalo.
"My jsme elfové."řekne Minoru, který už přestal nešťastně pozorovat dno prázdného hrnku.
"Ježiš já zapomněl na Shiori!"vyjekne následně a zašmátrá v kapse. Vytáhne z ní jakýsy klubíčko, ze kterého se rozvine malinkatý drak. Raven vytáhne ještě dalšího.
"Jste v pořádku?"zeptají se svorně. Dráčci se na ně vyčítavě podívají.
'Ano, ale ne díky vám.'prsknou obě. Podle hlasu to jsou spíš dračice. Kluci se omluvně usmějí.
"Draci mluví?"zeptám se fascinovaně. Jsou nádherné. Raven s Minoruem se po mě překvapeně podívají.
"Ty jim rozumíš?"nechápou. Kývnu.
"Já taky."přidá se Aoi. Podívají se na sebe pak na nás a nakonec na dračice.
"Tak tohle je divný. Měli by jim rozumnět jenom elfové."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář