Povídky od Mizu

 Vzbudím se kolem druhé hodiny ráno. Ospale se zvednu a zamířím do kuchyně, abych se napila. Po cestě mě zarazí postava na balkóně. S jeho černými vlasy si pohrává vítr a lesknou se v záři měsíce. Vyjdu ven za ním.

"Nemůžeš spát?"oslovím ho. Cukne sebou. Asi je hodně mimo, když si mě nevšiml. Cítím z něj nehorázné množství smutku.

"To nic není."zabrblá.

"Dio nedus to v sobě. Řekni mi to."nabádám ho.

"Třeba se to udusí a bude klid."povzdechne si.

Potichu se zasměji. Nechci ho do ničeho nutit.

"Vrátila se mi moje stará noční můra. Dru to tenkrát neviděl ale já ano. Viděl jsem jak Haiko zabila naše rodiče. Nenávidím ji. Musím se pomstít."řekne.

"Pomsta není řešení."

"A u tebe to řešení je?"podívá se na mě pátravým pohledem.

"Není ale…“

"Ale?"

"Ale nevím."sklopím oči. Na ruce ucítím tu jeho. Pevně ji stiskne.

"Neboj. Ono to nějak dopadne."usměje se. Je úplně jiný než včera. Opětuji mu úsměv a zalezu zpátky dovnitř. Dio vejde za mnou.

"Nezbylo ještě něco z těch těstovin?"zeptá se. Jako podporou mu je jeho žaludek, který hlasitě zakručí. S tichým smíchem vejdu do kuchyně, kde mě překvapí Kia s Aiem jak se perou před lednicí. Jakmile mě zmerčí, uklidní se.

"My jsme chtěli…“začne Ai rozpačitě ale pak zmlkne.

"...něco k jídlu."doplním ho. Oba jen kývnou.

"Tak si sedněte."vyženu je ke stolu a ze spodní části lednice vytáhnu zbytek těstovin. Připravím tři talíře a pak ještě čtvrtý když se objeví Dru. Jen s těží držím smích, ale když se potom podívám ke stolu, neudržím ho. Ti čtyři vypadají jako mlsní psy, kteří celý den nejedli. Položím před ně talíře, a když vidím, jak se do toho pustili, vytáhnu rohlíky a každému dva namažu. Otočím se a opět se rozesměji. Vážně jsou jako psi kteří čekají, co ještě dostanou. Než k nim stihnu dojít, dojdou si oni ke mně. Zavedu je i s jídlem do obýváku. Stáváme za tři a půl hodiny. Už ani nemá cenu jít spát.

Kecáme o různých nesmyslech asi do půl sedmé, kdy v kuchyni uslyším zoufalé zakvílení. Nakouknu tam a jen s těží zadržuji smích. Táta stojí před otevřenou lednicí a zoufale se do ní dívá. No jo no po nočním náletu kluků v ní už nic nezbylo.

Rukou klukům ukážu, ať jsou potichu.

"Vezměte si věci a jdeme."pošeptám jim a vytratím se do svého pokoje. Převleču se vezmu si tašku a vyjdu ven před barák. Kluci tam už stojí. Potichu zavřu a vydám se oklikou přes pekárnu do školy. Tam koupím sobě i klukům oběd protože zjistím, že jsou na mizině. Nakonec se slituji a koupím něco i tátovi. Ve škole jsme i tak o půl hodiny dřív a to jsme nahodili tu nejpomalejší chůzi, jaká šla i nešla. Tátu máme hned první hodinu. Nakráčí dovnitř tak přepadle jakoby dostal bejzbolkou po hlavě. Začnu se přidušeně smát a z tašky vytáhnu jeho oběd i snídani. Dojdu ke katedře a položím jídlo na ni. Na tátově obličeji se rozlije úleva a na obličejích spolužáků nechápaví výraz. Jediná Kyoko nevypadá jako by mě viděla poprvé a samozřejmě ještě kluci. Chvíli se přemáhá, aby se na to nevrhl hned, a začne učit. No spíš se pořádně představí a pak se představují spolužáci. Mě a kluky přeskočí. Stejně bychom to nestihly a proč taky když se známe. O přestávce dojde k lavici Kyoko a omluví se za svoje včerejší chování. Hned v zápětí se vrhne na svou svačinu. Do oběda máme ještě tři učitele, kteří s klukama neznají tak ostatní mají chvilku pokoj zatímco oni řeší jak jsou daleko s učivem a podobně.

"Konečně oběd."vydechne Ai a natáhne se přes lavici.

"Neválej se Aii a jdeme."popoženu ho a zamířím si to na střechu. Vylezu nad dveře a sednu za nádrž s vodou. Tam na nás nikdo neuvidí a je tam stín. Vytáhneme koupená benta a dáme se do jídla. Bohužel sotva já stihnu sníst necelou půlku oni jsou bez jídla. S povzdechem zbytek svého jídla rozdělím mezi ně. Ale rozhodně se toho jídla nehodlám vzdát. Využiji situace, kdy Dru něco se zápalem povídá a mává při tom hůlkami s rýží. Jakmile je jeho ruka dostatečně blízko sním mu rýži. Zmateně zamrká a já na něho vypláznu jazyk. Následně se u mého krmení dost nasmějeme. Tak moc že přeslechneme zvonění a Kia rozhodne, že zameškat jednu hodinu nám neublíží.

"Koukejte!"zbystří najednou Dio. Otočím se, kam ukazuje a uvidím houf různobarevných Azamiů.

"Co to je?"kouká na ně fascinovaně Ai.

"Říká se jim Azami. Jsou to neškodní démoni. Většinou se mezi lidmi neukazují. Popravdě spíš než exorcistů se bojí ostatních démonů, protože to si z nich dělají no… svačinu."vysvětlím a dovolím jednomu z nich, aby se mi posadil na rameno. Je jich šest. Znám je už dlouho. Zachránila jsem je před jiným démonem a dokázala exorcistům, že jsou neškodní. Neuškodí mít o nepřítele míň a o přítele víc. Uvelebí se mi všude po těle a začnou vydávat teplo. Je to znamení, že jsou spokojení.

"Můžu si ho půjčit?"zeptá se Ai.

"Jasně. Jestli tě nesežere."usměji se a natáhnu k němu ruku s červeným.

"Říkalas, že jsou neškodní."

"To ano ale kousat umí."zasměji se. Ai si ho nejistě vezme.

"Páni. Je příjemně teplý."zavrní.

"Tak je to dobrý. Nesežere tě." Všichni se začnou smát. Zbylý Azami kromě jednoho zlatého se přesunou ke klukům, kteří na ně zůstanou překvapeně koukat a po chvíli se Dru osmělí a pohladí ho. Azami vydá mírný pisklavý tón.

"To je jeden z jejich způsobů dorozumívání. Ostatní se k němu přidají a začnou zpívat příjemnou a uklidňující melodii. Vždycky mě tyhle jejich melodie dostávali z depresí. Z ničeho nic melodie utichne a všichni Azami jsou opět u mě a vyděšeně se třepou. Jde z nich hrozný a mrazivý chlad. Mají strach.

"Vidím, že jsem vás vyrušil."ozve se někde nade mnou. Zvednu oči k obloze.

"Haro!"